Hello, everypony!
Dnes je 1. 2. 2025, velice významný den pro mou maličkost. Přesně před 14 lety jsem si založila svůj úplně první blog www.fillykamaradi.blog.cz. Tento blog už dávno neexistuje, a to kvůli zrušení domény blog.cz v srpnu 2020. Stejný osud potkal i původní blog www.fillycrystal.blog.cz (který své 14. narozeniny oslaví v červnu). Ačkoliv se Fillykamaradi pak už nedočkali znovu-založení, Fillycrystal to nezastavilo; před čtyřmi a půl roky jsem se přesunula sem na blogspot a v blogu pokračuji dodnes.
14 let aktivního blogování. Kdyby tenhle můj koníček byl člověk, dostal by příští rok občanku. Neuvěřitelné.
Za těch 14 let se toho hodně změnilo. Blog.cz kdysi poskytoval svým uživatelům spojení s komunitou, ukazoval vám stránky s podobným tématem, pisatele se stejnými zájmy. Bylo jednoduché si najít na blogu čtenáře a tzv. „spřátelené blogy“. Velice rychle jsem si tak získala více než 300 zobrazení stránky za den, a Elišku Poníkovou znal v roce 2012 téměř každý z pony komunity. A to moje články opravdu nebyly nic kvalitního ani propracovaného, vlastně jsem jich plno v průběhu let smazala, protože jsem se za ně styděla. Dost jich ale zůstalo zveřejněných, především jako relikt nostalgie, vzpomínka na dobré časy.
Když se v červenci 2020 objevilo na blogu oznámení, že servery se budou nadobro mazat a že máme pouze měsíc na přesun našich blogů, bylo to jako rána lopatou do obličeje. A samotný přesun také.
Blogspot nemá žádnou takto propojenou komunitu, nebo minimálně o tom nevím. Kdykoliv jsem se snažila najít jiné blogy o ponících, většina z nich byla buďto několik let neaktivní, nebo zahrnovala velké množství témat a poníci byli jen zlomek obsahu. Neměla jsem se jak spojit s okolním světem, nemohla jsem najít nikoho, ke komu by se moje články dostaly.
To mě po delší době dovedlo k založení instagramu Filly Crystal. Asi to bylo to nejlepší rozhodnutí, jaké jsem mohla učinit; založit si tam profil v angličtině, aby s ním mohlo interagovat více lidí z jiných států, a sdílet fotky svých poníků. Především fotky. Instagram není ideální platformou pro tvorbu článků, a to je veliká škoda. Zároveň mě ale nenapadlo, kam jinam zveřejňovat svou pony tvorbu, kde by to nebylo *jen* o fotkách a kde by bylo možné i psát články. Zpětně mě napadá pouze tumblr, a bůhví, kolik fanoušků Filly koníků se tam (ne)pohybuje.
Na instagramu se opět těším veliké návštěvnosti, a mám z toho obrovskou radost. Protože právě díky svému insta účtu jsem našla plno dalších Filly sběratelů, a mnohé z nich jsem namotivovala se věnovat své sbírce trošku víc a sdílet ji s ostatními. To byl odjakživa cíl tohoto blogu - sjednotit Filly sběratele, vytvořit pro ně bezpečné prostředí, sdílet s nimi tipy a triky, a mimo jiné je propojit skrze výměny Filly koníků. K tomu v současné době perfektně slouží náš Discord server, který jsem založila spolu s Moji.
Celkově byl poslední rok strávený na instagramu velikým přínosem jak pro mě, tak pro ostatní. A já jsem velice pyšná na to, že díky pár mým fotografiím sametových koníků vznikla nová přátelství a rozšířily se sbírky mnoha lidí.
Vyvstává však otázka: má význam pokračovat v tomto blogu, když téměř celou svou komunitu oslovuji skrze instagram a zde na blogu jsou interakce s ní naopak velmi, velmi vzácné? Má význam vůbec psát v češtině, když většina ostatních sběratelů česky nemluví a musí si mé články překládat přes Google překladač? Pokládám si tuto otázku opakovaně, obzvlášť v momentech, kdy na nějakém článku pracuji až moc dlouho. Vyčistit nové poníky, nafotit je (což u fotek vytvořených doma mohu pouze o slunečných víkendech mezi 10:30 a 11:30, kdy mám vhodné světelné podmínky na svém okenním parapetu), projít všechny fotky, vybrat ty nejlepší, zeditovat je, a nakonec je uspořádat do článku a článek sepsat. Zabírá to hodně času a úsilí, proto by mi o dost ulehčilo práci, kdybych se zbavila posledního bodu a žádné články nepsala. Proč tedy pokračovat?
Mými hlavními důvody jsou tradice a pravidelnost. Poslední rok se snažím tomuto blogu věnovat pravidelně a zveřejňovat články jednou za týden nebo dva týdny (paralelně s příspěvky na instagramu). A i když mi to práci o dost stěžuje, zároveň mi to pomáhá. Je to pro mě trénink na něčem pracovat periodicky, plánovat si věci, dotahovat je do konce, nezahazovat projekty jen „protože se mi zrovna nechce“. Doposud jsem se neuměla svým koníčkům takto věnovat, často mě po nějaké době omrzely a pak jsem zapomněla na jejich existenci. U Filly Crystal se tomu snažím zabránit. Nechci tím říct, že bych blog vnímala jako povinnost, to ne. Stále mě baví a baví mě i ono plánování; vést si systém, tabulky a to-do listy. Pomyslné "deadlines" jednotlivých článků jsou ale pohonem navíc.
Možná by mělo větší význam psát v angličtině a změnit blog tak, aby byl více přívětivý i pro další národnosti, ne jen Čechy a Slováky. To by mi však nejenže přidělalo ještě více práce a stresu, také už by se z toho vytratila částečně ona tradice českého blogování. A já na sobě cítím, že musím víc psát v češtině, abych si na to zase navykla a mohla se věnovat i jiným svým projektům (kupříkladu Lunarii).
Ve finále popularita, vysoká návštěvnost a větší efektivita nejsou to nejdůležitější. Nejdůležitější je, aby mi blog sloužil pro mé osobní účely. Aby mi splňoval určité funkce. Protože blogspot stejně není vhodným místem pro hledání a vytváření nových komunit, a není způsobem, jak se dnes lidi seznamují skrze společný fandom. Málokdo dneska stojí o to blogy číst a nebo naopak psát, obzvlášť nyní, kdy lidé stále více a více používají umělou inteligenci k vytvoření nějakého projevu, který by měl být jejich vlastní. Blogování pomalu umírá, a snažit se navýšit množství čtenářů na úkor vlastního komfortu a vlastních potřeb to pouze urychlí. Tenhle blog už nikdy nedosáhne zpátky své slávy, kterou zažil spolu se svým sourozeneckým fillykamaradi. To ale neznamená, že by měl zaniknout, a nebo že bych se za touto slávou měla honit jiným směrem (psaním v angličtině). Možná to vyzní zvláštně, ale moje blogy a články nikdy nebyly pro ostatní. Vždy byly pouze a výhradně pro mě. Pro mé sebevyjádření, pro zpracování emocí a životních situací, pro odemčení myšlenek. A proto v tom chci pokračovat: pro sebe samou. Je to takové řešení fifty-fifty: instagram pro komunitu, blog pro mě.
Na závěr chci poděkovat každému, kdo tomuto článku věnoval svůj volný čas a přečetl si ho až do konce. Také chci poděkovat všem, kdo jste mě za těch 14 let podpořili, ať už na blogu, nebo na instagramu. Nesmírně si toho vážím, děkuji vám. ♥ Hřeje mě na srdíčku, když vidím, že tohle všechno nemá význam jen pro mě, ale i pro vás ostatní. A jsem moc ráda, že i přes "smrt blogu" se mi povedlo znovu objevit Filly komunitu skrze jinou platformu. ♥
 |
Kvaki (Filly Forest)
|
Článek zakončuji fotkou Kvakiho, kterou jsem vyfotila kdysi dávno v únoru 2013. Stále je to jedna z mých oblíbených fotek a ráda se k ní vracím. ♥
Oh, a mimochodem: doufám, že se vám líbí nový design blogu. Od toho roku 2020 to potřebovalo změnu. Děkuji ještě jednou Celioxa za povolení použít její kresbu, kterou mi před pár lety nakreslila. ♥
Tak tedy pomyslně připíjím na dalších 14 let!
~Eliška Poníková
